Bedly jsou oblíbené pro svůj častý výskyt a dobrou chuť, a mnozí houbaři by si asi řekli, že je snad každý bezpečně pozná. Buďte ale na pozoru, lze si je totiž snadno splést s jinými druhy hub, například smrtelně jedovatou muchomůrkou zelenou nebo muchomůrkou tygrovanou, a navíc se i mezi samotnými bedlami najdou druhy, které mohou být nebezpečné. Například taková bedla červenající Vám může způsobit silné žaludeční obtíže a pocení, a jsou známy i případy, kdy po její konzumaci došlo k úmrtí. Jak se tedy v bedlách bezpečně vyznat?
Jedovatá bedla zahradní: Jak ji poznat a na jaké bedly si dát ještě pozor?
Jedlé bedly
Bedla vysoká
Krasavice s dlouhou štíhlou nohou s posuvným prstenem a velkým šupinatým kloboukem, kterou si leckdy děti nesou z lesa jako deštník, to je bedla vysoká neboli bedla jedlá.
Jedná se o statnou houbu s až půl metru vysokým třeněm, na kterém sedí zprvu zavinutý, později široce rozložený klobouk, který může dosáhnout až velikosti talíře. Na povrchu klobouku jsou typické velké, měkké, hnědé šupiny a tmavý hrbol na temeni. Tuhý třeň zdobí kroužkovitý prsten, pozůstatek závoje v mládí halícího lupeny, kterým lze volně pohybovat nahoru a dolů. Dužina klobouku je oproti třeni měkká a jemná, a na rozdíl od jiných hub zpravidla nečerviví. Chuť je velmi příjemná a prakticky nerozeznatelná od čerstvých jader lískových oříšků.
Bedla jedlá roste ve všech typech lesů. Často ji lze najít na lesních mýtinách a slunných okrajích lesů, ale i loukách nebo pastvinách. Má ráda sušší stanoviště. Vyrůstá v období od července do října.
Z bedel konzumujeme pouze klobouky, protože třeň bývá zpravidla velmi tuhý. Přidat ji můžete do klasické houbové smaženice či různých masových nebo zeleninových směsí. Lze ji také dobře sušit a prášek z usušené a rozemleté houby využít k dochucení polévek nebo omáček. Nejoblíbenější recept na její zpracování jsou určitě řízečky, ať už na kmíně a nebo klasicky v trojobalu.
Dršťková polévka z bedel
Nejedlé a jedovaté bedly
Není každá bedla jedlá, jak už jsme si řekli v úvodu tohoto článku. Níže se tedy zaměříme právě na ty druhy bedel, které si do košíku určitě nedávejte. Obecnou radou pro jejich sběr by mohlo být, že je lepší oželit sebelákavější úlovky, které najdete doma na zahradě či kdekoliv jinde mimo les, a také všechny bedly malých rozměrů, nalezené v lese.
Bedla červenající
V atlasech byla dříve tato houba uváděna jako jedlá, dnes už se na tomto popisu však mykologové neshodnou. Důvodem je řada otrav spojených s její konzumací. Pro klid Vaší mysli a zejména žaludku tedy raději doporučujeme, se bedle červenající vyhnout a zanechat ji v lese jejímu vlastnímu osudu.
Poznáte otravu houbami a umíte dát první pomoc?
Bedla zahradní
Mírně jedovatá bedla, která některým lidem může způsobit alergickou reakci v podobě nevolnosti či jiných žaludečních obtíží. K jídlu ji tedy nelze doporučit, přestože mnoho houbařů ji pravděpodobně opakovaně bez následků konzumovalo. Známá je také pod názvem bedla česká.
Charakterizuje ji výrazná, odsedlá až kulovitá hlíza a dužnina, která na řezu jen mírně červená. Klobouk je velký 8 – 16 cm, u mladých plodnic je kulovitý, stářím se rozkládá do plochy. Ve středu klobouku je patrný hrbolek, na němž zůstává povrch klobouku jednolitý, zbytek rozpraskává a vytváří tak pro bedly typické šupiny, které jsou výrazně tmavší než bílý vláknitý podklad. Třeň je dutý, v mládí bílý, později hnědnoucí, a jeho povrch je hladký. Stejně jako ostatní bedly má i tato na třeni patrný prsten, který je silně blanitý.
Roste od léta do podzimu, přičemž nejrozšířenější bývá v září. Jak už její druhové jméno napovídá, nejčastěji ji najdeme na zahradách, objevuje se ale i v městských parcích nebo na kompostech či ve sklenících.
Záměna je možná například s nejznámější bedlou vysokou, jejíž dužnina ale nikdy nečervená a najdeme ji především v jehličnatých lesích. Další podobné bedly, bedla červenající a šedohnědá oproti bedle zahradní vytváří o něco drobnější plodnice.